V roce 2010 nabrala všechna naše kola jižní směr. Výchozím bodem se stal Jindřichův Hradec, kam se pozvolna v průběhu první červencové soboty sjíždělo osazenstvo. Po uvítání neoficiálním následovalo uvítání oficiální a Festina Lente 2010 byla tradičním ceremoniálem zahájena. Světe div se, ale kromě večeře a noclehu jsme v Hradci stihli i návštěvu zámku. A musím podotknout, že to byl dobrý tah i přes nutnost zdolat přístupovou cestu pokrytou kameny ne zrovna ideální velikosti pro pohyb kol vozíčků. Kdo z nás tušil, že Sisi se živila fialkovou zmrzlinou? O samotné existenci fialkové zmrzliny nemluvě.
Kdybych měla jmenovat posloupnost dalších cílů našeho týdenního putování, pak by možná průběh trasy Kaproun-Nová Bystřice-Kaproun, nemusel vrhat nejlepší světlo na jejího plánovače. Proto tedy zmíním jen to nejzajímavější, co nás cestou potkalo, i když dnes už všichni víme, že vidět vlakovou zastávku, která vznikla na místě, kde byl vyhozen z vlaku Jára Cimrman, stálo i za nemilosrdně vertikální úsek cesty přes les a louku, kde kontury byť jen neudržované místní komunikace byly značně setřelé.
Až neočekávaně luxusní nocleh nás čekal v JZD Kunžak. Zkrátka nešlo z hlavy vytěsnit představu noci strávené ve vlídné společnosti hovězího dobytka. Jakým překvapením nakonec byl sál kulturního domu!
Řádné vyspání však bylo splaceno nejdelším úsekem cesty, kterým jsme museli překonat vzdálenost mezi Kunžakem a Slavonicemi. Byl to den, kdy i počasí si z nás tropilo největší žerty, takže po poklidném obědě na břehu rybníka Zvůle nastaly manévry s pláštěnkami a zhruba pětiminutovou frekvencí úkonů nasadit-sundat. I tak jsme si večer neodpustili kuriózní sprchování v šatnách u fotbalového hřiště a ještě kurióznější cestu zpět v pyžamech přes půlku Slavonic.
Následující volný den jsme strávili mimojiné s oslíky v Maříži. Co dodat?
Pro neodmyslitelné vodní radovánky jsme letos zvolili koupaliště v Dačicích, kde pochopitelně nemohlo sklidit větší úspěch nic jiného než tobogán a vražedné jízdy na něm, které jsme večer završili dalo by se říct již tradičním pouštěním lampionů.
A závěr týdne opět patřil kultuře. Tentokrát na zámku v Telči. A i tentokrát to bylo velmi poučné. Přesto jsme pro poslední přenocování opustili zámecké zdi a složili hlavy v tělocvičně místní školy.
Týden utekl jako voda. Snad stejně uteče i ten rok do další Festiny.
(své vzpomínky poskytkla fotografka codicilli Jitka)